V zimě na Vysočině tradičně navštěvujeme (pokud se konají) závody v Novém Městě na Moravě. Letos to bylo opravdu nabité, když jsme navštívili nejdříve 2 dny závodů Světového poháru v biatlonu (ve čtvrtek 12.1. 20 km muži, v neděli 15.1. pak 10 km stíhačka žen a 12,5 km stejná disciplína mužů) a pak za měsíc Zlatou lyži (v neděli 15.2. 4×5 a 4×10 km štafety), zařazenou opět jako závody o body do Světového poháru klasiků. Zážitkem na obou akcích byla nejen atmosféra, ale také účast světové špičky v obou sportech, takže jsme viděli na vlastní oči z biatlonistů např. Magdalenu Neunerovou, Domrachevovou, Bergerovou, bratry Fourcady, Svendsena, Bjoerndalena nebo z klasiků Bjoergenovou či Northuga. Škoda jen výkonů našich, třeba to bude příště lepší.
Více o obou akcích na stránkách pořadatelů http://www.biathlonnmnm.cz a http://www.zlatalyze.cz/ a příští rok zajedeme určitě do Nového Města na Mistrovství světa v biatlonu 2013!

Kromě divácké účasti jsme si také dostatečně zalyžovali a to nejen na Vysočině (Jimramov, Velké Meziříčí), ale hlavně v Rokytnici nad Jizerou (http://www.rokytnice.com), kde jsme na sjezdovkách pod Lysou horou strávili 3 krásné dny (25.-27.2.). Sezonu jsme zakončili super jarním slunečným lyžováním na Stuhlecku v Rakousku (http://www.stuhleck.at) v sobotu 17.3.

Foto ze všech popisovaných akcí jsem přidal do fotogalerie, která se otevře třeba kliknutím sem.

1. -2. den pátek – sobota 23. – 24.9.
Žďár nad Sázavou – Velké Meziříčí – Bratislava – Budapest – Debrecen – Satu Mare – Sapanta – Sighetu Marmatiei – Vadu Izei
900 km
Odpoledne Vadu Isei – Berbesti – Budesti – Surdesti – Plopis – Baia Sprie – Desesti – Berbesti – Vadu Isei
120 km
Poplatky: Dálniční známka SK – 7 €, Vigneta Maďarsko na 7 dní 8,5€, Vigneta Rumunsko – 6 €
Památky: Hřbitov Sapanta 1€/os. vstup, 4 LEI kamera, vstup mistr Pop 2,5 LEI/os.
Ubytování: Penzion Ana 10 €/os.
3. den neděle 25.9.
Kolo: Vadu Isei – Glod – Barsana – Stramtura – Barsana – Vadu Isei
90 km
Ubytování: Penzion Ana 10 €/os.
4. den pondělí 26.9.
Vadu Isei – Barsana – Stramtura – Salistea de Sus – Borsa – průsmyk Prislop – Pojoráta – Sadova – Moldovita – Sucevita – Marginea
251 km
Poplatky: parking Sucevita 4 LEI
Památky: klášter Sucevita 3 LEI/os. vstup, 6 LEI foto
Ubytování: Penzion Luxor 10 €/os. se snídaní
5. den úterý 27.9.
Kolo: Marginea – Solca – Partesti de Sus – Plesa – Manastirea Humorului – Gura Humorului – Voronet
60 km
Auto: Voronet – Gura Humorului – Patinoasa – Partesti de Sus – Marginea
59 km
Památky: klášter Humor 3 LEI/os. vstup, 6 LEI foto, klášter Voronet 3 LEI/os. vstup, 6 LEI foto
Ubytování: Penzion Luxor 8 €/os.
6. den středa 28.9.
Marginea – Vicovu de Jos – Brodina – Ulma – Vicovu de Sus – Vicovu de Jos – Radauti – Siret – hranice Ukrajina – Storožinec – Verkhovina – parkoviště pod Goverlou
299 km
Poplatky: vstup do národního parku 20 HRV/os.
Ubytování: chata u Jury 300 HRV/chatu = 75 HRV/os. = 7 €/os.
7. den čtvrtek 29.9.
Auto: Chata U Jury – parkoviště u Ubytovny Zarosliak – Vorochta – Rakhiv
89 km
Pěšky: 9 km
Poplatky: parkoviště Zarosliak 10 HRV
Ubytování: Rakhiv – Smerekova chata 45 € = 11,25 €/os.
8. den pátek 30.9.
Rakhiv – Solotvino – Dubovo – Usť Čorna – Ruská Mokrá – Dubovo
172 km
Ubytování: Dubovo – Penzion Olga Bebarová 40€ = 10 €/os. s polévkou
9. – 10. den sobota, neděle 1. – 2.10.
Pěšky: Dubovo – Apecká polonina 19 km
Auto: Dubovo – Vinohradovo – Vilok – Berehovo – hraniční přechod Lužánka – Nyíregyháza – Budapest – Bratislava – Brno – Velké Meziříčí – Žďár nad Sázavou
895 km
Poplatky: Vigneta Maďarsko 8 €, dálniční známka Slovensko 7 €

---

Celkem ujeto: 2785 km autem, 150 km na kole, 28 km pěšky
Památky: 659 Kč = 165 Kč/os. = 7 €/os.
Poplatky (dálnice, parkování): 940 Kč = 235 Kč/os. = 10 €/os.
Ubytování: 6473 Kč = 1618 Kč/os. = 66 €/os. za 7 nocí t.j. průměrně 9,5 €/os. = 231 Kč na noc/os.
Nafta Tranzit: 7815 Kč = 1954 Kč/os. = 80 €/os., čerpáno cca 250l za prům. 31 Kč/l, spotřeba 9l/100km
Celkem náklady na jednoho: 4751 Kč + útrata cca 700 Kč + vlastní nákup na cestu cca 500 Kč = cca 6000 Kč/os. = 245 €/os. kompletně za celý výlet

---

Poznámka – kurzy měn:
1 € 24,50 Kč
1 $ 19,50 Kč
1 LEI (RON) 5,80 Kč
1 HRV (hřivna) 2,30 Kč

Tady je mapa celé naší expedice, včetmě míst ubytování – Rumunsko,Ukrajina 2011 na mapě

Přijeli jsme ráno po šesté hodině, z hranic do Ukrajiny ujeli 718 km za 7 hodin. Do fotogalerie jsem přidal poslední fotky.

Jak paní Olja večer slíbila ráno na půl devátou přinesla polévku. Vlastně je už půl desáté kievského času, podle kterého se tady však neřídí. Uvařila nám opravdu dobrý vývar s knedlíčky a jako základ před tůrou přišel vhod. Paní domácí nám nabídla také zapůjčení čtyřkolek (200 hřiven za hodinu) nebo zavezení džípem aspoň kus cesty. My však hrdě trváme na svém, že těch 8 km, jak tvrdila vzdálenost na poloninu, zvládneme pěšky. Koupíme ještě chleba (za 4), Olga nám ukáže směr a ještě asi 500 m vyjedeme autem. Pak už se cesta tak zhorší, že raději vyrážíme pěšky. Zpočátku cesta stoupá vesnicí, pak jsou již jen boudy pastevců a nakonec jen louky. Stále kopírujeme polní cestu, která vede až na nejvyšší bod Apecké poloniny 1512 m.n.m. Výhled je to opravdu nádherný, klid přeruší jen zpěvy ptáků nebo kroužícího sokola. Vrchol je však stále daleko a jak jsme později zjistili podle Petrovy “chytré krabičky” byl určitě vzdálený skoro 15 km a ne 8. Po docela drsném stoupání lesem vylezeme do kopce, kde jsou již jen traviny a kupodivu lány borůvek. Jsme na polonině ve výšce 1328 m.n.m., na vrchol je to určitě Ještě více jak hodinu stoupání. Protože je skoro půl druhé a chceme včas vyrazit na cestu domů, sedneme si, dáme svačinu, fotíme a kocháme se okolní krásou. Dokola jsou další poloniny, v pozadí ukrajinské Karpaty, vlevo rumunské a kdesi dole město Dubovo. Cesta dolů je již rychlejší a za 2 hodiny jsme u auta. Unaveni ale spokojeni s výkonem i tím co jsme viděli. Ušli jsme za 5 hodin 19 km s převýšením 750 m. Uvařili jsme si ještě polévku a kafe, u paní Olgy ve stánku dali poslední točené pivo Oboloň (Libor bude řídit takže ten jen kafe), nakoupili samozřejmě nějakou vodku domů a rozloučili se. Paní Olga nám každému ještě dala jako pozornost dárkové balení vodky. Opravdu milá paní, kromě stánku s občerstvením měla ještě obchod s dětským oblečením a hráčkami, na požádání nám vyměnila eura za hřivny, no prostě podnikavá žena. Když někdy vyrazíte do této oblasti ptejte se na Olju a Jaroslava Rebar, se vším rádi poradí.
Ve třičtvrtě na 6 startujeme, čeká nás dlouhá cesta domů. Na radu paní Oljy, která si volala s manželem do Čech, pojedeme přes Maďarsko. Silnice je ještě asi 20 km dost špatná, pak se zlepší a nakonec jsme asi 140 km na přechod Lužánka za městem Berehovo zvládli za 2 a čtvrt hodiny. Ještě zmíním tankování. Většinou v menších městech nelze platit kartou, po hlavní cestě na  Mukačevo je řada dobře vypadajících benzinek, my jsme použili Lukoil. Cena nafty je kolem 9,50 hřiven což odpovídá asi 22 korunám – velmi příjemné.
Kontrola na hrajících proběhla nad očekávání dobře a na každé straně nás zdrželi asi půl hodiny.Přiznali jsme nějaký alkohol (z Ukrajiny lze vyvézt 1 litr na osobu), Petr ukázal Ukrajincovi léky, oznámili, že jsme turisti, odkývali naše jména a byli jsme vpuštěni opět do Evropy. Je devět hodin našeho času. Nyní nás už čeká jen cesta skoro téměř po dálnici, která by měla začít asi 40 km za hranicí. Domů to máme něco přes 700 km, takže někdy nad ránem bychom měli dorazit…
Týden utekl jako voda, bylo to příjemné aktivní zpestření pracovních dnů. Poznali jsme další národy, viděli řadu památek, nádhernou, často panenskou přírodu, ale také nepříliš lehký život místních lidí. Splnili jsme si také jakousi povinnost a navštívili část země, která byla dříve součástí naší republiky.
Zůstane nám plno zážitků, vzpomínek, fotografií a tyto zápisky (Petr má nějaké informace na http://blog.cesticky.info a časem vyrobí také obrázkový cestopis). Ještě doplním zítra fotky z posledních dvou dnů, statistické shrnutí a začneme plánovat další, již sedmou expedici.  

Po snídani a tradiční ranní kávě jsme vyrazili na “rynok” neboli místní tržnici, která je hned vedle našeho hostitele. Chceme koupit místní tradiční špek, zvaný “salo”. Tržnice je zajímavá, dá se zde koupit vše od dílů na kolo přes ovoce, ryby, textil, maso, kořalku až po salo. Libor vyzkouší kvalitu a kupujeme. Ještě za 2,5 hřivny koupíme kilo rajčat, já si koupím ponožky za 5 a pak jsme se už rozloučili a vyrazili dál. Asi za hodinu jsme přijeli do obce Solotvino, jak píšou na ceduli Slatina. Po chvilce bloudění jsme našli areál slaného jezera, s množstvím chatek a restaurací. Už je ale po sezoně, přešto nás jedna paní chce zkasírovat o 30 hřiven. Zajdeme k ní do restaurace dáme 4 kávy a 3 piva. Při placení chce 40, a když jí nechám 50 strašně se diví jak moc jsme ji přeplalatili (celých 23 korun)… Následuje koupání v solném jezeře, což bylo velmi veselé a zajímavé. I když je voda v tomto období již studená, stojí za to si lehnout a na hladině číst noviny. Opravdu, voda krásně nadnáší a když se nedostanete do Izraele k Mrtvému moři, tady je výsledek stejný.
Po druhé hodině pak vyrážíme směr Koločava. Navigace nás vede a mi jí věříme. Cesta je nejdříve pěkná, pak slušná, následuje ukrajinská a nakonec tankodrom, který je mnohem horší než cesty v Albánii. To už se snad nedá nazvat ani cestou, je to spíš jen pro traktory nebo džíp a každá naše polní je lepší. Přesto zde žijí lidé, mají tu obchody, školy, vesnice jsou dlouhé několik km. O půl šesté jsme zjistili omyl a vracíme se zpět. Za další 2 a čtvrt hodiny ujedeme 25 km a protože se začíná stmívat, zůstaneme v obci Dubovo, kde se nás u cesty ujme česky mluvící paní Olga. Asi to byla náhoda, ale máme k dispozici vlastně celý dům, každý svůj pokoj, no prostě luxus. S paní povídáme, dělala s manželem 10 let u nás, manžel má ještě u nás firmu a díky odříkání mohli postavit tento dům a žít si slušně. Noc nás tu přijde na 10 euro na osobu, čímž se ještě potvrzuje, že tak levné a komfortní ubytování jsme snad nikde ještě neměli. Následuje večerní pivo v restauraci (ukrajinské 1517 za 9 a ruská baltika za 6, slané sušené rybičky za 10), posezení při vodce a sálu na apartmánu a plán na poslední den. Vypouštíme Koločavu, bídy ukrajinských vesnic jsme si dnes užili dost, a vyrazíme raději na blízkou Apeckou poloninu. Měl by to být krásný přírodní zážitek na závěr naší cesty. Ráno nás navíc čeká polévka od paní Olgy.
Stránky ubytování, které můžeme turistům jen doporučit jsou www.hotel-fortuna.com.ua

Hlavním cílem dnešního dne byl výstup na nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverlu, jak říkají místní Goverlu (2061 m.n.m.). Jak jsem psal přímo z výstupu, byli jsme na místě asi o půl jedné, bohužel byla mlha, foukal vítr a nebylo vůbec vidět do okolí, takže nahoře jsme se ani moc nezdrželi a raději rychle začali klesat dolů. Začněme, ale po pořádku, tedy ranním výstupem. Protože jsme spali již za vstupní bránou do parku u průvodce Jury, nemuseli jsme již čekat, až nás do parku pustí. Je zde totiž povolený vjezd za 20 Hřiven na hlavu od 8 ráno do 14 odpoledne. Cesta na výstup na Hoverlu začíná na parkovišti s penzionem Zarosliak, které je od brány vzdálené 8 km. V autě jsme svezli pár Kijevanů, se kterými si povídáme o životě na Ukrajině a u nás. O čtvrt na jedenáct pak vyrazíme po modré značce strmější cestou. Cesta vede nejdříve lesem, les se změní pouze na kleče a závěrem se jde po polonině. Přesto lze výstup hodnotit jako příjemný a za dvě hodiny jsme nahoře. Dolů sejdeme po delší, ale méně strmé červené značce, takže za dvě a půl hodiny jsme dole. A to jsme si dali přestávku na svačinu.  Cestou míjíme také patníky se znaky CS a P určující dřívější československo – polskou hranici. Až sem totiž ještě v roce 1938 zasahovala Československá republika. Celkem jsme ušli necelých9 km, převýšení z parkoviště je cca 800 m. Jako naschvál odpoledne zmizí mraky kolem vrcholu, tak si kopec aspoň vyfotíme zdola a ve tři hodiny vyrážíme dál.
Druhým cílem dnešního dne bylo přiblížení k obci Solotvino, takže nakonec zůstaneme asi 40 kmdaleko ve městě Rakhiv. Nejdříve si projdeme centrum města, které není příliš vzhledné a pozůstatky socialismu jsou vidět na každém kroku. Pro ukázku je ve fotogalerii náhled do jedné z místních restaurací, kde jsme si dali pivo a kafe. Ubytování jsme našli podle průvodce ve Smerekově chatě, což je komplex dvou dřevěných budov. Pan Vasilij nám ukázal pokoje, jsou pěkné, pro dva, s koupelnou, tv a je tu i wi-fi internet. Cena 11 euro za každého je super.
Večer jsme vyrazili na večeři do pizzerie a dali si samozřejmě tradiční boršč. Jako druhý chod následovaly vareniky a carskie pelmeně. Doplněni pivem Oboloň jsme před desátou vyrazili na pokoj, kde jsme opět zkusili další druh místní vodky – tentokrát karpatskoj gorilku a nejrozšířenější značku Nemiroff – medova s percem (medová s feferonkou). Jsou moc dobré obě. Ještě dolním ceny z pizzerie: boršč – 10, pelmeně – 15, vareniky – 18, pivo – 6.
Máme za sebou další krásný den naší expedice, zítra jedeme přes Solotvino (solné jezero a důl) do Kolčavy (Nikola Šuhaj loupežník).
Ve fotogalerii jsou další foto za poslední dva dny.

Je přesně 12,30 místního času a jsme na Hoverle ve výšce 2061 metrů. Výhled není žádný, protože je mlha, fouká, teplota 7 stupňů Celsia. Výstup 3,7 km jsme zvládli pohodlně za 2 a čtvrt hodiny, dolů jdeme po delší, červené značce.

Státní svátek jsme oslavili pod nejvyšší horou Ukrajiny Hoverla (2061 m.n.m.), na kterou vyrážíme zítra. Sedíme na chatě u televize a popíjíme místní pivo a samozřejmě vodku. Ubytování jsme si domluvili u průvodce Národního parku Jury za velmi příjemnou cenu 300 hřiven (asi 650 korun) za celou chatu. Máme každý svůj pokoj, obývak s tv a satelitem, vybavenou kuchyň, sprchu no prostě super. Zpět ale k dnešnímu dni.
Vyjeli jsme po deváté na Ukrajinu směr přechod Ulma. Bohužel po více jak hodině jízdy, kdy posledních 5 km jsme jeli po šotolině a byli jsme asi 2 km před hranicí zjistíme, že přechod je “zakryty”. Druhý přechod přes Siret za další hodinu a půl už je ten správný a začne naše hraniční anabáze. Pasy i prohlídka obsahu auta projde rychle, poslední kontrolor má problém, že auto je v techničáku zapsané jako nákladní. Po delších diskusích zjistíme že pokud je auto nákladní musíme zaplatit 1 euro. Navíc přestane fungovat síť do Kieva a pak ještě elektřina tak čekáme. Naštěstí si docela sedneme a povídáme o životě v našich republikách, kam jedeme a nakonec, i když nejde proud celník změkl a tvrdí že nic platit nebudeme. Je jasné že nám ani o 1 euro nejde, přesto musíme čekat než bude fungovat počítač. Přes všechny tyto problémy po hodině opouštíme hranice a jedeme do Ukrajiny.
Cesta zpočátku v pohodě a v městě Storožinec měníme v bance eura za hřivny, dáme si kafe a nakoupíme chleba a vodku. Z banky máme zážitek, kde nám napřed nechtějí vůbec vyměnit eura, protože je můžou měnit podle nového nařízení jen majitelé ukrajinského pasu. Po půlhodině dohadování a vyplnění speciálního certifikátu odcházíme s 1597 hřivnami za 150 euro. 1 hřivna tak vychází na 2,30 Kč. Pro zajímavost presso stojí 4,5 hřivny, chleba 2,5, vodka litr 40, pivo 4 takže fakt příjemné ceny.
Ještě se zmíním o cestě. Prvních více jak 130 km bylo docela v pohodě, jízda plynulá a sem tam díra. Jakmile jsme přijeli k horám a jeli kolem řeky, cesta téměř všude po loňské povodni zmizela a jedeme téměř krokem po kamení, štěrku, navážce plno děr no prostě hrůza. UJeli jsme dnes nakonec 300 km a po šesté večer dojeli pod Hoverlu.
Ráno jdeme nahoru po osmé a po návratu chceme jet odpoledne směr na Solotvino a případně Koločavu. 

Probudili jsme se po deváté ráno a šli na snídani. Byl nám nabídnutý jídelní lístek, kde jsme si vybrali to nejdražší – omeletu Bukovina, na které byly houby, šunka i zelenina (normální cena 8 LEI). Kupodivu jsme oproti všem zvyklostem dostali jen tuto omeletu s pečivem, žádný nápoj se nekonal, takže nezbylo než si čaj a kafe uvařit na pokoji.
Po tomto mírném zdržení jsme zašli do prodejny místní černé keramiky, hned vedle je dílna, kde jsme viděli umění hrnčířů a pak už následovalo chystání kol a odjezd.
Před půl dvanáctou tedy vyrážíme, bohužel jen ve třech bez Petra, který někde ztratil upínáky na kolo, tudíž není pojízdný. Oproti mé včerejší informaci, že je to tu samá rovina byla skutečnost trochu jiná. Ihned za Margineou se začíná silnice zvedat a vlastně jedeme stále sinosuidu se stoupáními a klesáními 10%, navíc opět je cesta dost frekventovaná, tudíž žádná romantická cyklistika. Po asi 15 kmzavoláme Petrovi a domluvíme, že pojedeme jen cestu tam a do Voronetu, což je cíl cesty, pro nás přijede odpoledne autem. Aspoň si také prohlédne klášter, o který by jinak přišel. Po 25 kmsjíždíme z hlavní cesty do opravdového rumunského venkova. Projíždíme polskou vesnicí Plece, kde nás děti zdraví „dzeň dobry“ a postupně se mění asfalt v beton, pak jen v polní cestu a nakonec kamenitou vedoucí mezi lesy stále do kopce. Slézáme z kola a asi kilometr tlačíme kola před sebou, je krásně slunečno, tak z nás pěkně leje, ale to patří k naší aktivní dovolené.
Po docela katastrofickém sjezdu jakousi vesnicí na kopci,  kde je cesta pouze z kamení a štěrku, najedeme opět na slušnou asfaltku a ta nás zavede ke klášteru Humor. Jsou tři odpoledne, takže si v místní hospodě na zahrádce dáme oběd (chléb, paštika, salám) a zapijeme vše docela dobrým rumunským pivem Ursus za 3 LEI. Doplním, že jsme v Rumunsku žádné točené pivo nejen nepili, ale ani neviděli, pijí jen z lahví nebo plechovek! Následuje prohlídka kláštera z roku 1530 s nádhernými freskami, které jsou opravdu ve výborném stavu. Podíváme se také na věž, kde poslední schody jsou opravdu jen pro štíhlé, jako jsme my…
O půl páté vyrážíme dál přes město Guru Homorolui na Voronet a přitom již nám dělá Petr doprovodný vůz, protože dle domluvy přijel a potkal nás. Ujeli jsme dnes kolem 60 km, v docela slušném terénu. Klášter Voronet je z roku 1488 a freska na západní straně, znázorňující Poslední soud je považováno za jednu z nejúžasnějších na Bukovině. Na straně severní je kniha Genesis a na jižní Ježíšův rodokmen. Prostě nádherné malby, sedíme a kocháme se vším, co dokázali lidé vytvořit. Pár fresek je pro dokreslení ve fotogalerii.
Po návštěvě kláštera už jen přejedeme autem do našeho apartmánu Luxor, večer zajdeme na pivo do restaurace (opět jen lahvový Tuborg za 5 LEI) a nakonec na pokoji plánujeme další cestu. Zítra totiž vyrážíme na Ukrajinu, kde již samotný přejezd přes hranice bude určitě zážitek.
Ještě se na závěr pobytu v Rumunsku zmíním o místní měně. Používají LEI, často označované jako RON a měnili jsme je v kurzu 4,2 LEI za 1 €, což vychází cca 6 Kč/1 LEI. Ceny jsou zde docela srovnatelné nebo někdy nižší než u nás (1 lir benzínu stojí 5,5 LEI, pivo se pohybuje od 2 LEI nahoru, kafe z automatu stálo 1 LEI, stejně jako pohledy, vstupy do kláštěrů kolem 3 LEI, foto 6 LEI).
Další povídání již bude doufám z Ukrajiny, do fotogalerie jsem přidal další foto z posledních dvou dnů, především kláštery stály zato a oprávněně jsou zařazeny na seznam památek Unesco. Lidé jsou zde docela v pohodě a neviděli jsme ani moc Romů, naopak hodně děvčat jsou blondýny. Domluvit se dá německy, anglicky a samozřejmě francouzsky, což je řeč dost podobná rumunštině. Ještě je zde především na venkově rozšířené hospodaření, má to však své kouzlo a romantiku, bohužel asi i zde toto vše bude zničeno vyvíjející se civilizací. Hodně se nám tu líbilo a návštěva, i když krátká, stála zato.

Během pondělí jsme měli jako hlavní cíl přesun z Maramureše do Bukoviny, což je součást rumunské Moldávie. Je potřeba si neplést Moldavsko, což je samostatný stát (asi nejchudší v Evropě) a oblast zvanou Moldávie, která se rozkládá na západě Rumunska a zasahuje částečně do Ukrajiny. V rumunské části je množství klášterů, které byly zařazeny na seznam Unesco a jsou považovány za jedny z nejkrásnějších v Evropě.
Po snídani a rozloučení s naší milou paní domácí Anou, vyrážíme před jedenáctou na naši cestu. Postupně opouštíme údolí řeky Isa a začínáme stoupat do průsmyku Prislop, který od sebe odděluje pohoří Maramureš a Rodna. Krajina je zde opravdu krásná, přičemž každé z pohoří má úplně jiný ráz. Před půl druhou jsme na vrcholu průsmyku Prislop ve výšce1449 m.n.m., je slunečno,24°C a nádherný rozhled na okolní vrcholy. Rozbalíme si nádobí na oběd, když se kolem nás seběhne řada psů, čekajících a žadonících nějaké jídlo. Pejsci jsou hodní, polehávají, sem tam zaštěkají, ale nakonec se dočkají závěru naší přestávky, kdy jim také nějaký ten chleba a zbytky hodíme.
Sjezd dolů průsmykem je sice krásnou krajinou, ale po silnici plné děr, takže rychlostní průměr je dost nízký. Před čtvrtou hodinou máme za sebou téměř 200 kma přijíždíme do vesnice Moldovita, kde si prohlédneme nádherně malovaný klášter z roku 1537, který prošel a stále prochází rekonstrukcí, čímž se nádhera kláštera ještě umocňuje. Po dalších 32 km jízdy krásnou krajinou přes vrcholek ve výši 1100 m.n.m., sjedeme k největšímu bukovinskému klášteru v obci Sucevita z roku 1582. Na jeho severní stěně je nejzajímavější freska, znázorňující žebřík ctnosti se 30-ti kroky z pekla do ráje.
Blíží se večer, tak začneme hledat ubytování. V nedaleké vesnici Marginea si nakonec domluvíme v docela pěkném penzionu Luxor apartmán pro 4 osoby. Bohužel později zjistíme, že v našem patře neteče voda, což je způsobeno nízkým tlakem. Sprchu tak máme o patro níže, snad zítra poteče voda i u nás. Příjemná je ale cena, domluvili jsme se se sympatickou mladou recepční, která umí ještě trochu hůř jako my anglicky, na 300 LEI za 2 noci se snídaní, což vychází cca 225 Kč na jednoho a noc. Stránky penzionu lze najít na adrese ww.luxor-marginea.ro .
Zítra nás čeká návštěva prodejny a dílny na výrobu místní tradiční černé keramiky a pak vyrazíme na kolo po některých dalších klášterech. Krajina je zde rovinatá, tak by to neměl být žádný problém a těch několik desítek km bude dalším zpestřením naší cesty…
P.S. Fotky z dnešního a zítřejšího dne vložíme zítra.

V neděli jsme si opět užili krásný sluneční den. Vstali jsme po sobotní preventivní léčbě slivovicí až před devátou, nasnídali se a po kávě jsme před jedenáctou vyrazili na kole do údolí řeky Iza. Docela nás překvapil provoz, navíc řidiči zde jezdí docela rychle i přes vesnice, naštěstí ale řada z nich nás upozorňuje troubením. Jeli jsme prakticky většinu cesty po asfaltkách a podél řeky, tudíž po rovině. Sice jsme si udělali mírné stoupání do vesnice Glod (na 7 km převýšení 200 m) a 5 km cesta k monastyru Stramtura byla cesta prakticky stejná jako v Banátu, tedy štěrk a chvílemi dost drsné stoupání, kdy jsme kola i poníženě vedli. Přesto jsme najeli téměř 90 km a vrátili se před sedmou zpátky na penzion Ana (toto není chyba, ale je to opravdu napsáno s jedním n).
A co jsme vlastně viděli? První zastávkou byl dřevěný kostel v obci Barsana z roku 1720, následoval 6 km vzdálený klášter Barsana. Sjeli jsme z hlavní cesty a prohlédli si dřevěnou prádelnu poháněnou vodou – aspoň to tvrdil Libor, který to viděl v televizi. Po 6 km jsme přijeli do obce Glod, kde jsme nejdříve v místním magazinu vyzkoušeli lahvové pivo Timisoara a lepší Ursus. Prodavačka přestala hrát s místními karty a dokonce nám uvařila přeslazené kafe (za 4 “pressa” a 2 “lahváče” jsme dali i s tringeltem 10 LEI, což je asi 40 korun). Čas, kdy se nám věnovala, jsme využili k veselé konverzaci nad mapou se spoluhráči a zjistili, že dál již cesta není moc dobrá pro kola, tak jsme se raději vrátili na hlavní cestu. Prohlédli jsme si místní dřevěný kostel sv. Nikolaa a vydali se dolů.7 km jsme sjeli dolů prakticky bez šlapání za čtvrt hodiny, takže to bylo velmi příjemné svezení. Ve vesnici Stramtura se rozhodujeme, že dále již nepojedeme, ale podíváme se do5 km vzdáleného monastyru. Jak jsem psal výše, cesta hrozná a monastyr ještě horší, protože tam byly vlastně jen základy a pár trámů a buď se staví nově nebo shořel a opravují jej. Cesta zpět do Vadu Visei již byla vlastně jen asi30 km projížďka po vesnicích co jsme projeli ráno. Ještě jsme se kochali okolní krajinou a řadou domů, které jsou opravdu jako z dob dávno minulých. Bohužel zde vyrůstá také řada obludností, takže brzy se zde asi opravdu změní současný historický ráz. U mnoha krásně vyřezávaných brán navíc sedí mladí i staří a povídají si. Je to docela zvláštní, u nás jsou naopak všichni schovaní doma na zahradách a v altánech a nesedí u cesty, kde se prohánějí rychlíci v moderních autech. Prostě jiný kraj, jiný mrav.
Přesto nám lidé připadají docela v pohodě a neděli si prostě užívali po svém. Těžko se dá popsat jak to tu vypadá, obrázek si každý udělá při pohledu na fotografie, které jsme již také vložili do fotogalerie.
Dnes přejedeme dál do více jak 180 kmvzdálené Bukoviny, kde jsou kláštery, další památky Unesco, stejně jako většina dřevěných kostelíků, které jsme zde viděli.
Odkaz na foto je přímo zde nebo kliknutím na obrázek vpravo.

Cesta přes Slovensko a Maďarsko proběhla bez problémů, vždyť je to také stále po dálnicích, za které jsme zaplatili 7 a 8,5 eura. Po půlnoci proběhla klasická zastávka na kafe a Petrovy pouťové koláčky. Na hranice do Rumunska jsme přijeli před šestou, kontrola obligátní prohlídka našich beden, kde jen flašky se slivovicí vzbudily malý údiv. Přesto po 5 minutách jsme vpuštěni do země, která právě včera dostala odklad ke vstupu mezi země Shengenského prostoru. Popravdě už první kilometry prozrazují, že i vstup do Evropské unie byl zřejmě předčasný. Navíc se jedná o severní hraniční část Rumunska takže je zde opravdu více chudoby a bídy. Kontrastem k vesnickým obydlím, kravským povozům, sekáčům s kosou a žebrajícím dětem jsou pak kýčovité monstr baráky, moderní auta a nákupní hypermarkety. Rozdíl mezi bohatými a chudými je zde opravdu zřejmý a to jsme teprve na začátku. V Maramureši, v odlehlých horách to bude asi jako v 18.století…uvidíme.
Doplním ještě statistické údaje – na hranice Rumunska jsme ujeli z Velkého Meziříčí 677 km za necelých 8 hodin s přestávkami (asi 7 čisté jízdy).
Cesta po Rumunsku již díky nekvalitním cestám ubíhá mnohem pomaleji a do vesnice Sapanta prijíždíme po jedenácté hodině. Veselý hřbitov najdeme velmi lehce díky mnoha turistům. Zaplatíme symbolické vstupné 1 euro na hlavu a pak už se procházíme mezi malovanými kříži s vymalovanými postavami nebožtíků a popisem z jejich života. Naproti vstupu do kostela je hrob zakladatele a autora většiny křížů, a samozřejmě i svého. Opravdu zajímavý a veselý hřbitov, jediný na světě svého druhu. Když na hřbitově bylo plno turistů, tak v muzeu, kterým je vlastně dům a dílna současného autora křížů Dimitru Popa, jsme sami. S příjemným pánem si francouzsko-rumunsky moc nerozumime, naštěstí paní vládne angličtinou, takže se dozvíme, že jeden kříž dělá necelý měsíc, vyrábí jak se mu chce, ale průměrně 6 hodin denně, má různé výstavy po světě a cena kříže je od 380 do 500 euro. Na závěr nám mistr věnuje materiál s anglickými texty nápisů na křížích a je to dost zajímavé čtení.
Další část návštěvy v Sapantě věnujeme nejvyššímu dřevěnému kostelu na světě, který je 75 metrů vysoký. Kostel si prolezeme, zjistíme že ještě není úplně hotový, ale určitě je to zajímavá stavba. Je čas oběda tak se v místním lesoparku najíme, desinfikujeme slivovicí a plánujeme další dny. Po druhé hodně vyrážíme dál do asi 30 km vzdáleného Vadu Isei, kde se ubytujeme. Pro pořádek doplním počasí – slunečno, 23,5 stupňů prostě krásně.
Z cesty jsme si prohlédli několik domů nabízejících ubytování, z nichž jsme si vybrali dům s tradiční místní architekturou. Paní Anna mluvila německy, takže po krátkém představení s pokoji jsme se domluvili. Máme každý vlastní pokoj s tv a sociálkou k dispozici je posezení na zápraží, altán a dokonce internet. Cena 10 euro za noc pro každého je také super tak jsme se domluvili na 2 noci.
Náš odpolední program pokračoval okružní jízdou po dřevěných kostelích v údolí řeky Mare. Ujeli jsme celkem 120 km a viděli kostelíky ve vesnicích Budesti (z r.1643), Plopis, Sudesti (z r.1724, s výškou 72 metrů soupeří s kostelem v Sapante o nejvyšší na světě, tento však nemá vysoké betonové základy). Díky strašným cestám jsme se vrátili už za tmy před osmou hodinou a popravdě máme za sebou docela náročný den.
Zaslouženě vše dnes  zakončíme posezením u 5 l soudku piva a připravíme se na zítřejší den. V plánu je výlet na kolách do údolí řeky Izei po rolnických vesnicích, kde se zastavil čas.  Pokusíme se také dnes nebo zítra dát první  foto do fotogalerie.
Dobrou noc – Noapte buna

Je páteční večer a my jsme vyrazili již na naši šestou expedici alias páskou jízdu. Jak jsem již zmínil v předchozím článku, náš letošní cíl není příliš vzdálený, přesto věříme, že zde najdeme klid, pohodu, vstřícné lidí, řadu zajimavostí a především krásnou panenkou přírodu, nezničenou naší civilizací.
Vyjeli jsme po osmé ze Žďáru nad Sázavou již zaběhnutým směrem k Jirkovi a pak do Veselí k Petrovi. Nabalení jídlem jsme tak, že se budeme asi dělit s místními obyvateli nebo můžeme uplácet celníky. Místo zůstalo také na kola, která by nám měla cestovani zpříjemnit…je potřeba udělat také něco pro své tělo.
Po krátké zastávce v práci ve Velkém Meziříčí poskakujeme po D1 z  Brna na Bratislavu. Čeká nás necelých 800 km přes Budapešť a Debrecen do severní části Rumunska zvané Maramureš. Ráno bychom měli být pohodlně v prvním bodu naší cesty a tím je Sapanta, kde se nachází srdcevní místo Rumunů – veselý hřbitov se zajímavými malovanými kříži. Možná ale vše dopadne jinak a podle situace změníme plán… a také v tom je kouzlo našich cest. Popřejme si tedy jen hodně štěstí, jak říkají v Rumunsku – Drum bun.

Našel jsem zajímavý web http://www.virtualtravel.cz, kde si lze prohlédnout “prostorově” některá místa u nás i v zahraničí, jako byste tam přímo byli. Protože jsme letos navštívili Slovinsko, dole najdete odkazy na některé virtuální prohlídky míst, kde jsme byli..

Bledský hrad

Vodopád Savica
Bohinjské jezero

Bohinjské jezero

Přístav
Piran

Kostel sv. Jiří – Pohled na Piran

V pátek 23.9. vyrážíme na naši další “cestu za hranice všedních dnů”. Pojedeme ze Žďáru směr Brno – Bratislava – Budapest – Debrecen – Rumunsko (Maramureš, Bukovina) – Ukrajina (Zakarpatská Rus) – Slovensko a zpět o víkendu 1.-2.10. Cestujeme opět Fordem Tranzitem ve stejném složení tedy já, Libor, Jirka a Petr, tentokrát bereme i kola.
Hlavními body naší cesty jsou kostely a krajina v Maramureši, Viseu de Sus – dřevařská železnice, kláštěry v Rumunské Moldávii, na Ukrajině nejvyšší hora (Hoverla, 2062 m.n.m.), solné jezero Solotvina, Koločava známa díky Nikolovi Šuhajovi, Mukačevo… Toto je jen hrubý nástřel cesty, samotný průběh včetně fotografií bude opět dle místních možností na těchto stránkách. Odkaz na fotogalerii se nachází vpravo.

V pátek jsme se probudili opět do krásného dne, kdybychom neodjížděli, určitě bychom se šli koupat do moře. Protože jsme již ale v sobotu museli být na jiné akci, rozhodli jsme se vyrazit již ráno a zastavit se v Grazu. Po deváté tedy vyrážíme již známým směrem na Koper – Postojna – Ljubljaň – Kranj. Po dvou hodinách cesty si dáme polední přestávku na svačinu před Kranjem a utvrzujeme se, že dále nepojedeme směr na Karawankentunnel, ale zkusíme novou cestu přes Jezersky vrch. Z Kranje je do Rakouska již jen asi 40 km, stoupáme serpentinami v Kamnicko – Savinjských Alpách, které jsou také zajímavé a turisticky hojně navštěvované, i když trochu nížší než Julské Alpy. Cesta je to pěkná, se zajímavými rozhledy na místní velikány a za hodinu jsme již v Rakousku. Dále již cesta ubíhá rychleji, u Völkermarktu najíždíme na dálnici A2 a po krátké zastávce na již známém parkovišti Herzogberg (čisté, zdarma WC) přijíždíme chvíli po 15 hodině do Grazu (z Koperu je to sem asi 330km). V Grazu se nakonec zdržíme více jak 3 hodiny (parkování v zelené zóně stojí cca 0,40 €/hodinu, v centru v modré zóně je povoleno parkovat max. 3  hodiny za cca 1,40€/hodinu – docela slušné), projdeme se po náměstí s nádhernou radnicí, vylezeme na nedaleký Schlossberg s hodinovou věží, nakoupíme nějaké sladkosti a vyrazíme na poslední část naší dovolené – návrat domů, kam přijíždíme chvíli po 22 hodině.
SHRNUTÍ:
1. DEN – sobota 23.7.
Velké Meziříčí – Brno – Mikulov – Vídeň – Graz – Villach – Karawenkentunnel – Jesenice – Bohinj – Stará Fužina (626 km, dálniční známka Rakousko7,90€, tunel 6,50€)
2. DEN – neděle 24.7.
Stará Fužina – Bled – soutěska Vintgard – Bled – vodopád Savice – Bohinjské jezero – Stará Fužina (92 km, hrad Bled 8€, soutěska 4€, vodopád 2,5€)
3. DEN – pondělí 25.7.
Stará Fužina – Bled – Jesenice – Kranjska Gora – sedlo Vršic – pramen Soča – zpět (180 km)
4. DEN – úterý 26.7.
Stará Fužina – Bled – Kranj – Ljubljaň – Postojna – Koper (213 km)
5. DEN – středa 27.7.
Koper – Izola – Portorož – Piran – Strunjan – Koper (43 km, věž katedrála sv. jiří v Piranu 1€)
6. DEN – čtvrtek 28.7.
Koper – Škocjanská jeskyně – Ankaran – Koper (94 km, jeskyně 15€)
7. DEN – pátek 29.7.
Koper – Postojna – Ljubljaň – Kranj – Jezersko – Völkermarkt – Graz – Vídeň – Mikulov – Brno – Měrovice nad Hanou (729 km)
Celkem ujeto 1977 km, mapu trasy lze zobrazit kliknutím sem.
POZN: ceny za památky ve shrnutí uvedené za 1 dospělou osobu.

Je čtvrtek, poslední celý den našeho pobytu ve Slovinsku. Celou noc pršelo, ale ráno už se počasí zlepšilo a je jen pod mrakem. Rozhodnutí o programu dne je tak velmi jednoduché. Dopoledne vyrazíme do jeskyní a pak uvidíme. Škocjanská jeskyně je odsud 38 km, takže za půlhodinu jsme tam a stíháme první prohlídku v deset hodin. Vstupné je zde docela vysoké (dospělí 15€, děti 7€), i když v porovnání s komerčně známější jeskyní Postojna přece jen nižší. Navíc dle informací z průvodce a internetu jsou tyto jeskyně mnohem zajímavější a větší, jako jediná památka Slovinska jsou od roku 1986 na seznamu UNESCO. Celá prohlídka trvala včetně cesty ke vchodu a výstupu zpět téměř 2 hodiny, v podzemí jsme prošli 3 km a jeskyně je opravdu monstrózní, vždyť se jedná o nejrozsáhlejší podzemní prostor v Evropě. Jeskyni vytvořila řeka Reka, největší prostory mají výšku 146 m, prochází se po stěnách vysoko nad řekou a z můstku je vidět řeka tekoucí 47 m pod námi. Opravdu jsem zatím takovou jeskyni neviděl a chvílemi se až tají dech nad tou podzemní krásou. Od jeskyně vyveze návštěvníky výtah, čehož využila převážná většina naší skupiny, tvořená Korejci (v naší skupině byli ještě 2 Rusové a Slovinec, takže jsme měli výklad od sympatické průvodkyně nejen anglicky, ale i slovinsky, takže jsme všemu rozuměli). My jsme však pokračovali v našich túrách a raději si pěkně vyšlapali asi 30-ti minutovou procházkou nahoru k parkovišti. Za odměnu nám byl pohled nad nádherné vodopády, které před vstupem do jeskyně řeka Reka vytváří. Za ty peníze ta návštěva opravdu stála!
Odpoledne již začalo vylézat sluníčko tak jsme rovnou od jeskyně jeli do městečka Ankaran, posledního přímořského na Slovinsku před hranicí s Itálií. Na toto městečko se vlastně díváme přes záliv a je známé hlavně svou 1km dlouhou písečnou pláží. My jsme nakonec našli menší, kde nebylo moc lidí, byl tam klid a plno možností ke sběru mušlí nejrůznějších tvarů. Slunce již opravdu pěkně pálilo, na pláži jsme vydrželi až do pěti. Voda byla  příjemně teplá, tak sme se dostatečně vykoupali a užili moře.
Poslední večer naší slovinské dovolené jsme si zašli na večeři a závěrečnou procházku po promenádě do Koperu na zmrzlinu. Zítra po ránu hned vyrazíme na cestu zpět, pojedeme opět mimo slovinskou dálnici na Ljubljaň, Kranj, přechod Jezersko, v Rakousku pak najedeme na A2. Podle času navštívíme ještě Graz a přes Vídeň a Mikulov jedeme domů.
Celý pobyt hodnotíme kladně, navštívili jsme jak hory, tak přímořská letoviska, brodili jsme se sněhem i koupali v moři, viděli hrad, jeskyni, plno vodopádů, přitom si odpočinuli od všedních starostí a načerpali plno pozitivní energie. Slovinci jsou velmi příjemní, nikde jsme nezaznamenali problém, domluvit se lze nejen anglicky nebo německy, ale i česky. Určitě stojí zato Slovinsko navštívit, myslím, že je to země pro nás nepříliš známá a prozatím nedoceněná. Jednou bychom se sem chtěli vrátit.

Je středa a probouzíme se opět do krásného slunečného dne. Předpověď sice hlásí odpoledne zhoršení a déšť, tak uvidíme jestli se to stane skutečností. Opět kolem deváté vyrážíme autem do nedaleko vzdálených přímořských městeček, především chceme navštívit Piran. Projíždíme Isolou, pak okrajově Portoroží a sjíždíme k moři k městu Piran. Všichni zde varují před vjezdem, že je zde prakticky nemožný nebo hodně zpoplatněný, ale my nacházíme kousek od hlavního parkoviště (je asi 500 m od města) volno v postranní ulici, takže tady zase ušetříme za parkovné. Pro upřesnění, není zase to centrální tak drahé a stojí 1,5€ na hodinu, zato parkování přímo v městě je také možné (pokud najdete volné místo), ale za 5€ na hodinu, což je již jiná kategorie. Město je staré, historické, s typickou italskou atmosférou, plné úzkých uliček a jak se píše v průvodci je “perlou na náhrdelníku slovinských jadranských měst”. Přes přístav přejdeme na hlavní náměstí Tartinijev trg se sochou slavného rodáka, skladatele Giuseppe Tartiniho. Úzkými uličkami pak vystoupáme ke katedrále s. Jiří, jejíž věž je zmenšenou kopií benátské kampanily San Marco. Vstup na věž je docela symbolický (1€), nahoru vede asi 135 schodů, zato výhled z ní je opravdu krásný. Lze vidět nejen celé městečko dole pod námi, ale také nedalekou chorvatskou Istrii, italské pobřeží s Terstem, údajně prý i Julské Alpy a Dolomity (ty jsme však neviděli). Kdo má zájem, může si také za 1€ prohlédnout vnitřek kostela, my jsme již však kulturou naplněni a raději se ještě vydáme do úzkých uliček, projdeme se po přístavu a molu, kde se koupou řady lidí, dáme zmrzlinu (za již obligátní 1€) a po necelých 2 hodinách opuštíme toto milé městečko. Ještě malá kuriozita – při průchodu uličkami jsme narazili na ulici Leninovu, Engelsovu a nakonec i Marxovu, což byli pánové, o kterých bude vědět velmi dobře hlavně starší generace.
Odpoledne pak již chceme věnovat moři, je docela příjemně teplo (cca 28°C), takže osvěžení přijde určitě vhod. V okolí města Strunjan jsou docela vysoké útesy (až 80 m), údajně jedny z nejvyšších na Jadranu, takže zkusíme najít nějakou pláž pod nimi. Chceme se totiž vyhnout plážím, podobajícím se koupališti, kde je plno lidí. Před parkovištěm u pláže ve Strunjanu se vydáme doprava po úzké cestě, která zdánlivě nikam nevede, ale i když plno odboček končí u příbytků místních, přivede nás až nahoru na polní cestu mezi olivové háje. Parkuje tu již několik aut, poradíme se s Němci, kteří mají stejný plán a jdeme. Slezeme docela úzkou cestičkou mezi houštím asi 350 m dolů a jsme pod útesy. Je tu jen pár lidí, takže si najdeme svůj kousek kamenité pláže a za chvíli jsme již ve vodě. Přístup sice po kamenech, ale nejsou tu žádní ježci, takže se po více jak čtyřech letech zase koupeme v moři. Voda má dobrých 24°C (alespoň to píší na ceduli u moře u našeho apartmánu), takže je to příjemné koupání. Nasbíráme nějaké mušle a po necelých dvou hodinách se sbalíme a vyrazíme na cestu zpět, začíná se totiž blížit nějaký náznak deště. Nakonec z toho nic nebylo, ale zatáhlo se a celý podvečer to již nebylo příliš vhodné na koupání. Odpočinek na apartmánu a příjemné posezení na terase přišlo vhod a také patří k dovolené. Večer jsme pak podnikli procházku do města Koper, kterou jsme protáhli do historického centra. Tomu dominuje náměstí Titov trg, považované za jedno z nejhezčích na bývalých benátských územích. Mezi mnoha budovami zaujme hlavně katedrála Nanebevzetí Panny Marie s mohutnou zvonicí s bílou špicí ze 14. století. Začíná poprchávat, takže se vypravíme na cestu po promenádě zpět, naštěstí je to jen příjemné zchlazení, uvidíme  jak vydrží počasí zítra. Příjemně unaveni přicházíme po deváté hodině na apartmán a následuje tradiční večerní sezení u karet…
Zítra se podle počasí půjdeme jen koupat do Ankaranu nebo navštívíme také památku Unesco – Škocjanske jeskyně (http://www.park-skocjanske-jame.si/eng/).
Zajímavé odkazy: http://www.portoroz.si/, http://www.koper.si/.

Ve fotogalerii jsou každý den nové fotky.

Skončila naše první část slovinské dovolené a dnešní den byl určený k přesunu k moři. Po zaplacení smluvené ceny za pobyt (platili jsme kartou, což je vždy výhodnější než hotově, k ceně je ještě nutno připočítat turistickou taxu – 1,01 € za dospělého a 0,51€ za dítě/den) vyrážíme před půl desátou směr Bled. Po krátké zastávce u jezera (ze strany kempu jsme ještě nebyli) pokračujeme mimo dálnici (nechceme platit zbytečně drahou dálniční známku – 15€/týden) na hlavní město Ljubljaň. Cesta je to sice časově delší, ale protože nikam nespěcháme, o to příjemnější, než fádní jízda dálnicí. Za hodinu a půl (92 km) jsme tak z Bledu v Ljubljani a docela bez problémů najdeme parkoviště v podzemních garážích pod náměstím Kongresni trg (1 hodina za 1,2€ je docela příjemná cena). Ve městě jsem se zdrželi téměř tři hodiny, prohlédli si pěkné historické centrum, naobědvali v pizzerii (pizza od 5€) a nasáli místní atmosféru. Ljubljaň je jedno z nejmenších hlavních měst Evropy (asi 270 tis.), ale opravdu žije, je zde plno restaurací, trhů, hudebníků a pobyt v tomto studentském městě je moc příjemný. O půl třetí pak vyrážíme do 120 km vzdáleného přímořského města Koper. Jedeme zase mimo dálnici, ale cesta je opět příjemná, není tu mnoho aut, přitom silnice jsou kvalitní. Za necelé dvě hodiny se před námi otevře pohled na Jaderské moře, konkrétně Terstský záliv a dole při sjezdu z hor Koper nebo jak se ještě italsky nazývá Capodistria. Do roku 1954 totiž město patřilo spolu s Terstem do svobodné zóny, která však toho roku zanikla a Koper spadl pod Jugoslávii. Na konci města směrem na Portonož přijíždíme k Hotelu Žusterna, vedle kterého najdeme náš apartmán Žusterna (http://www.apartmaji-zusterna.si/info.html) . Domluvil jsem jej před týdnem mailem a popravdě je super. Za 70€/den máme dvě místnosti s moderní kuchyňskou linkou, terasou s výhledem na moře, které je vzdálené jen přes cestu asi 70m, televizí a internetem (zapomněl jsem napsat, že také u Bohinjského jezera jsme měli zdarma wi-fi připojení, které je zde již samozřejmostí téměř ve všech ubytovacích zařízeních). Paní Židar nás přivítá plechovkou studeného piva, přinese nějaké drobné občerstvení, ukáže nám vše potřebné a chvíli sis ní popovídáme. Na závěr si ještě společně dáme panáčka naší slivovice, která jí očividně chutná. Nečekáme dlouho a již se procházíme na městské pláži (betonová s kamínky) a po večeři zajdeme do města, které je odsud asi 800 m. Je to příjemná procházka kolem moře po pěkné promenádě a na závěr dnešního dne si dáme opět superkopec zmrzliny za 1€.
Zítra vyrážíme asi směr Piran, Isola, Strunjan a kromě prohlídky hlavně starého Piranu se chceme vykoupat a chvíli odpočinout u moře.